Přečtěte si původní publikaci na Enlace Zapatista
ČÁST DRUHÁ: HOSPODA
Kalendář? současný. Místo? kdekoliv na světě.
Sám dost dobře nevíte proč, ale kráčíte ruku v ruce s malou holčičkou. Zrovna se jí chcete zeptat, kam že to vlastně jdete, když se objevíte před velkou hospodou. Obrovský světelný nápis, podobný těm v kině, hlásá: „Historie s velkým H. Bar“ a pod tím drobnějším písmem: „Ženám, dětem, domorodým lidem, nezaměstnaným, dalším (1), důchodcům, migrantům a všem neschopným vstup zakázán.“ Čísi bílá ruka k tomu ještě dodala: „In this place Black lives does not matter“ a jiná mužská ruka připsala: „Ženy mohou vstoupit, pokud se budou chovat jako muži.“ Kolem celé budovy leží těla mrtvých žen všech věkovývh kategorií a soudě podle jejich otrhaných šatů i všech společenských tříd. Oba se odevzdaně zastavíte. Pooteřenými dveřmi nahlédnete dovnitř; díváte se na dav mužů a žen s mužskými manýry. Na baru stojí muž třímající baseballovou pálku, kterou výhružně mává ze strany na stranu. Dav je očividně rozdělen, na jedné straně sálu lidé tlesají, na druhé nesouhlasně bučí. Všichni jsou zřejmě opilí: zuřivé pohledy zarudlých tváří, sliny stékající po bradě.
Přistoupí k vám muž, o kterém předpokládáte, že tam pracuje, a ptá se vás:
„Chcete jít dovnitř? Můžete si vybrat stranu, která se vám víc líbí. Chcete tleskat nebo kritizovat? Vlastně moc nezáleží na tom, na kterou stranu se přidáte, v obou případech budete mít spoustu sledujících, lajků, palečků nahoru a lidí, kteří vám budou tleskat. Jestli přijdete s něčím důmyslným, stanete se slavným, ať už jste pro nebo proti. Vlastně to ani nemusí být nic moc chytrého, stačí, když budete hodně hlučný. A nezáleží ani na tom, jestli to, co křičíte, je pravda nebo lež, hlavně že kričíte dost nahlas.“
Zvažujete nabídku. Zní to lákavě, zvlášť teď, když vás nesleduje ani pes.
„Je to nebezpečné?“ ptáte se nesměle.
Vyhazovač vás uklidňuje: „Ale v žádném případě, tady vládne beztrestnost. Podívejte se na toho s tou pálkou. Pořád dokola opakuje nějaké nesmysly, někteří mu tleskají a jiní mu oponují jinými nesmysly. Až skončí, někdo ho tam vystřídá. Už jsem vám přece říkal, že není potřeba být chytrý. Ba co víc, tady je inteligence spíše překážkou. Vzmužte se. Tady zapomenete na všechny nemoci a katastrofy, na bídu, na vládu a její lži, na problémy zítřka. Tady na realitě moc nezáleží. Tady záleží jen na tom, co je zrovna v kurzu.
Ptáte se: „Ale o čem to diskutují?“
„Ach, o čemkoliv. Obě strany řeší jen povrchní hlouposti a banality. Tvořivost tam nehledejte,“ odpovídá hlídač, zatímco se bázlivě poohlíží směrem k horní části budovy.
Holčička sleduje jeho pohled, ukáže na vršek budovy, kde je celé horní patro ze zrcadlového skla, a ptá se:
„A ti nahoře jsou pro, nebo proti?“
„Ach ne,“ odpoví muž a potom šeptem dodá: „To jsou majitelé hospody. Nemusí se tady ani ukazovat, ale všichni jednoduše dělají, co oni řeknou.“
Venku, o kousek dál po cestě, po které jste přišli, vidíte skupinku lidí, o kterých předpokládáte, že neměli zájem vstoupit a pokračovali dál. Další skupinka znechuceně vychází z hospody, slyšíš jak kdosi mumlá „těžko tam vevniř hledat nějaký smysl“ a „spíš než Historie by se to tam mělo jmenovat Histerie.“ Smějí se a odcházejí.
Dívka na vás pohlédne. Váháte…
Řekne vám: „Můžeš tu zůstat nebo pokračovat. Ale přijmi zodpovědnost za své rozhodnutí. Svoboda netkví jen v možnosti se rozhodnout, co dělat, a pak to dělat. Je také v přijmutí zodpovědnosti za to, co děláme, a za naše rozhodnutí.“
Aniž byste se rozhodl, ptáte se hočičky: „A kam jdeš ty?“
„Domů,“ řekne dívka a natahuje své malé ručičky k obzoru jakoby chtěla říct „do světa.“
Z hor mexického jihovýchodu.
SupGaleano Jsme v Mexiku, je rok 2020, prosinec, svítá, je zima a měsíc v úplňku překvapeně hledí, jak se hory formují, vykasávají si své naguas (2) a pomalu, velmi pomalu se dávají do pohybu.
-*-
Z deníku Kočkopsa: Esperanza vypráví Defense svůj sen
„Takže, spím a něco se mi zdá. Vím jistě, že se mi to zdá, protože spím. A vidím, že jsem hodně daleko. Jsou tam ženy, muži a další, kteří jsou opravdu hodně jiní. To znamená, že je neznám. Mluví jazykem, kterému nerozumím. Mají různé barvy a odlišné způsoby. Dělají pořádný rámus. Zpívají a tančí, mluví, diskutují, pláčí, smějí se. Nic z toho, co vidím, mi není povědomé. Jsou tam velké i malé budovy. Jsou tam stromy a rostliny jako tady, ale jiné. A jídlo je taky jiné. Všechno je zvláštní. Ale nejpodivnější na tom všem je, a netuším proč tomu tak je, že vím, že jsem doma.“
Esperanza tiše čeká. Defensa Zapatista dokončí poznámky ve svém zápisníku, podívá se na Esperanzu a po pár vteřinách se jí zeptá:
„Umíš plavat?“
Opravdu. Mňau-Haf.
